II. premiéra – Divadlo v Celetné – 14.9. 2011 od 19,30 hodin

REPRIZY : 16.10. a 23.10. od 19,30 hod. Divadlo v Celetné

Vstupenky si můžete rezervovat na 222 326 843, 608 327 107 nebo na : rezervace@divadlovceletne.cz

HRBÁČ

aneb Neversův bod je to poslední, co můžete spatřit

Osoby a obsazení:

vévoda Filip de Nevers Ernesto Čekan / Vilém Udatný

Isabela Marcela Holubcová / Ilona Svobodová

Aurora Anna Fišerová / Anna Hrnečková

Henri de Lagardére Petr Lněnička / Jan Zadražil

Cocardasse Libor Jeník / Josef Zýka

Filip de Gonzague Robert Jašków / Zdeněk Velen

Peyrolles Martin Jurajda / Tomáš Karger

Vévoda Filip Orléanský Ernesto Čekan / Vilém Udatný

1. stráž, sluha, měšťan, zabiják Prokop Lagner / Radek Suchý

2. stráž, sluha, měšťan, zabiják Luděk Malý / Ondřej Chrástecký

3. stráž, sluha, měšťan, zabiják Josef Macek / Rostislav Sýkora

4. stráž, sluha, měšťan, zabiják Martin Zběžek / Stanislav Veselý

Realizační tým:

Scénář Václav Luks

Dramaturgie Vladimír Čepek

Hudba Tomáš Kořének

Scéna Václav Luks a Filip Nuckolls

Produkce Václav Luks

Kostýmy Vladimíra Fomínová

Masky Vendula Luksová

Šermy Václav Luks

Komentáře Michal Pavlata

Fotografie a typografie Viktor Kronbauer

Grafika Luděk Malý

Videoprojekce Štěpán Jirák

Režie Filip Nuckolls

Paul Henri Corentin Féval byl francouzský prozaik a dramatik období romantismu, považovaný za jednoho ze zakladatelů moderního kriminálního thrilleru, známý svými dobrodružnými romány psanými v duchu Alexandra Dumase staršího a Eugéna Suea. Často bývá označován jako Paul Féval starší pro odlišení od svého syna, rovněž spisovatele Paula Févala mladšího.

Narodil se 29. září roku 1816 v Rennes v Bretani. Pocházel ze staré advokátské rodiny a jeho rodiče si přáli, aby pokračoval v rodinné tradici. Vystudoval proto práva na univerzitě v rodném městě a v devatenácti letech se stal advokátem. Ztráta prvního případu mu však natolik znechutila právnickou praxi, že odešel do Paříže, kde získal zajištěné postavení jako bankovní úředník. Pro zanedbání svých pracovních povinností, zaviněném jeho čtenářskou vášní, byl však po několika měsících propuštěn a musel se živit jako pracovník reklamní kanceláře a jako korektor. Roku 1841 však vydal v La Revue de Paris svou prvotinu, novelu Klub tuleňů (Le club des Phoques), která zaujala, a od té doby rostlo jeho jméno v oblibě jak u čtenářů, tak i u redaktorů nejdůležitějších pařížských novin. Roku 1844 pak vydal pod pseudonymem Francis Trolopp dodnes vydávaný kriminální román Tajnosti Londýna (Les mysteres de Londres), napsaný po vzoru Tajností pařížských Eugéna Suea, který měl veliký úspěch, což mu umožnilo věnovat se zcela psaní. Následovalo potom neméně než třicet románů, jejichž cílem bylo napnout a pobavit čtenáře, z nich je dnes nejznámější historický dobrodružný román napsaný v duchu Alexandra Dumase staršího Hrbáč (Le Bossu) z roku 1857. Féval se také snažil své romány zdramatizovat, v tom však již příliš úspěšný nebyl, s výjimkou Hrbáče z roku 1862, kterého napsal ve spolupráci s Augustem Anicetem-Bourgeoisem (1806–1870) a který byl uváděn nepřetržitě 250x za sebou. O tom, že je Hrbáč nejúspěšnějším z Fevalových děl, svědčí i fakt, že se ve Francii zařadil mezi povinnou četbu.

Roku 1865 se Féval stal prezidentem Société des Gens de Lettre (Společnost spisovatelů), tuto pozici si udržel do roku 1868 a prezidentem byl ještě jednou v letech 1874 až 1876.

Roku 1875 ztratil Féval během finančního skandálu spojeného s Osmanskou říší téměř všechen svůj majetek (800 000 franků). V důsledku otřesu s tím spojeného se Féval veřejně přihlásil ke křesťanství, přestal psát kriminální romány a svá starší díla se snažil přepsat podle svých nových názorů. Současně napsal také několik románů s náboženskou tématikou a celou řadu politických a kulturních brožur, šířících jeho nové přesvědčení.

Roku 1882 se Féval stal opět obětí zpronevěry a roku 1884 utrpěl další ránu osudu, když mu zemřela žena. Onemocněl nervovou paralýzou a ochrnul. Díky Société des Gens de Lettre byl přijat do útulku bratří Saint Jean de Dieu v Paříži, kde 8. března roku 1887 zemřel.

Náš příběh o tajemném hrbáči se odehrává od roku 1699 do roku 1717, nejprve za vlády Ludvíka XIV, jehož vláda skončila v roce 1715, poté za doby tzv. regentství, kdy za nezletilého Ludvíka XV. vládl vévoda Filip Orléanský.

Období regentství

Král Ludvík XIV. zemřel 1. září 1715. Svému pravnukovi a následníku trůnu Ludvíku XV. ale zanechal ne­příjemné dědictví – hospodářsky zničenou a politicky rozvrácenou zemi. Jelikož Ludvík XV. byl v době smrti svého předchůdce pětiletým dítětem, padla veškerá zodpovědnost za další vývoj země na regentskou radu vedenou Filipem II. Orléanským. Filip se stal navíc hned po Ludvíku XV. jediným dalším následníkem trůnu, jelikož vnuk Ludvíka XIV., španělský král Filip V., se smlouvou z Utrechtu (1713) vzdal nároků na francouzský trůn pro sebe i své potomky. Ludvík XIV. ale neměl svého synovce Filipa II. Orléanského nikdy příliš v lásce, a tak jej sice jmenoval předsedou regentské rady, ale svou závětí maximálně omezil jeho moc. Dědictví trůnu navíc připsal svým nemanželským synům. Filip se ale za žádnou cenu nehodlal vzdát velké životní a politické šance, kterou mu osud přinesl. S podporou pařížského parlamentu zpochybnil testament Ludvíka XIV. a re­gentskou radu brzy ovládl. Poté se rozhodl rázně vypořádat se všemi nepohodlnými osobami u dvora bývalého krále a především odstavit od moci nemanželské syny Ludvíka XIV. a posílit tak šance vlastního rodu Bourbon-Orléans na případné budoucí získání francouzského trůnu. Období regentství přineslo uvolnění dosavadního absolutismu, což se projevilo zpočátku tím, že Filip II. zrušil cenzuru a povolil vydávání knih, které byly zakázány za vlády jeho strýce Ludvíka XIV. Také šlechta, vyloučená za Ludvíka XIV. z politického života, získala ve Filipu II. Orléanském rozhodného zastánce. Filip chtěl maximálně posílit práva šlechty v zemi a omezit moc méně urozených osob, které se za Ludvíka XIV. podílely na vládě díky svým mimořádným kvalitám a schopnostem. Regent tak dal ovšem často přednost urozeným před schopnými, což se začalo velmi brzy neblaze projevovat na výsledcích jeho vlády. Rychle se ukázalo, že většina členů rad své funkce nezvládá a že pouhá příslušnost ke šlechtě z nich ještě nedělá odborníky. Problémy se hromadily – jednalo se především o náboženské spory v zemi, rostoucí mezinárodní napětí a také finanční krizi.

Systém Law

Právě finanční krize způsobená obrovským státním dluhem z období vlády Ludvíka XIV. se stala i problémem politickým a Filip II. se snažil tuto nepříznivou situaci zvrátit za každou cenu ve svůj prospěch. S prosbou o pomoc se tedy obrátil na skotského finančního reformátora a národohospodáře Johna Lawa. V roce 1715 předložil Law vévodovi projekt nového finančního systému, který měl francouzské hospodářství opět postavit na nohy, a to za přispění financí investovaných šlechtou. Law zavedl ve Francii papírové bankovky a akcie a v roce 1716 mu bylo povoleno založit banku, která byla později převedena na stát. Bankovky zpočátku zvýšily obchodní výměnu v zemi a napomáhaly hospodářské prosperitě. V roce 1717 založil Law akciovou společnost pro obchodování s francouzskými koloniemi v Americe (Compagnie du Mississippi). Na počest Filipa II. Orléanského bylo v tomto období vzmachu pojmenováno dokonce jedno město v koloniích – město New Orleans ve státě Louisiana (dnes v USA). Law se stal v roce 1720 generálním kontrolorem financí a jeho kariéra i bohatství závratně stoupaly. Teorie, které vypracoval, se ale v konečném důsledku v praxi neosvědčily. V roce 1720 vyhlásila francouzská státní banka Banque Royale bankrot, jelikož většina papírových bankovek nebyla kryta drahými kovy a lidé ztratili k tomuto platidlu důvěru. O rok později došlo ke krachu celého tzv. „systému Law”. Akcie ztrácely prudce svou hodnotu a řada francouzských šlechtických rodů přišla o celé jmění. Krach ohrozil stabilitu ve společnosti. Law byl zbaven svých funkcí a uprchl z Francie. Jeho reformy byly rychle zapomenuty a v oblasti financí nastal návrat do doby Ludvíka XIV. Ve Francii nadlouho zakořenila nechuť ke všemu, co Law a Filip II. zavedli – k papírovým bankovkám, emisním bankám a spekulacím s akciemi.

Konec regentství nastal v roce 1723, kdy byl král Ludvík XV. prohlášen ve svých třinácti letech za plnoletého a Filip se vzdal své funkce a moc předal králi.